Orientace na vozidla tažená byla jedním z důvodů vzniku sdružení AJAX s.d.d.h. v roce 1995. Hlavním důvodem byl nedostatek vozů za již zachované a v mnoha případech dokonce provozované parní lokomotivy. Za rozhodnutím věnovat se vozům čtyřnápravovým (rychlíkovým) stálo několik okolností. V první řadě to byl fakt, že deficit těchto vozů byl a dodnes je asi nejcitelnější. Zatímco dvounápravových historických vozů existuje často i v provozním stavu značné množství, čtyřnápravová tažená vozidla zvláště předválečné konstrukce nebyla až na výjimky v tehdejších sbírkách zastoupena většinou ani ve stavu vraků.

Dalším impulsem bylo získání unikátního restauračního vozu CIWL WR 2304 D a zjištění, že vozů tohoto exkluzivního provedení se na našem území ještě několik dochovalo. Vzhledem k tomu, že oběma dalším objeveným vozům typu CIWL hrozila bezprostřední fyzická likvidace, bylo rozhodnutí o další koncepci nově vznikající sbírky jednoznačné. Došlo k upuštění od snahy sbírat jiná než čtyřnápravová vozidla a veškeré síly byly zaměřeny na záchranu rychlíkových vozů. Již získaná vozidla jiné stavby byla následně s jedinou výjimkou bezplatně přenechána jiným muzejním subjektům.

Jako jedna z důležitých podmínek nového projektu bylo stanoveno hned v počátku pravidlo transparentního nabývání vozidel do výlučně vlastnického majetkového vztahu. Sdružení nemá proto ve své péči žádné pronajaté, zapůjčené nebo jinak cizí vozidlo. Nevýhodou byla hned od počátku značná finanční i časová náročnost projektu, výhodou naopak záruka pevné kontroly nad sbírkovým fondem, netříštění omezených prostředků i sil a v neposlední řadě také nutnost pečlivě zvážit zařazení a následné financování každého nového exponátu. Konečná podoba - rozsah sbírky je tak předběžně limitován počtem vozů zařaditelným do jedné soupravy - vlaku rychlíku R 148.

Snaha vytvořit sbírku z v podstatě nejstarších a nejcennějších čtyřnápravových vozů v době, kdy poslední vozidla tohoto druhu už nejen že nebyla v provozu, ale rychle mizela i v podobě dlouhodobě odstavených vraků, měla za následek značnou náročnost již první, záchranné etapy projektu. Vyšší nákladnost nebyla ovšem spojena pouze s faktem prudkého růstu prodejních cen (většinou ekvivalentu kovového šrotu), ale také s druhotnými výdaji za přepravy a nezřídka i vyproštění cenných unikátů. Výjimkou nebyly situace, kdy související náklady na přepravení nového exponátu do deponie vysoce přesáhly cenu za jeho odkoupení. Zajímavostí je skutečnost, že převážné většině dnes již bezpečně deponovaných vozidel hrozila bezprostřední fyzická likvidace.